ČLÁNKY
Vzhůru k protinožcům! Přesto právě tohle dělá. A ne poprvé. Momentálně putuje po Jižním ostrově, jako obvykle sám. Samota není jeho volba, málokdo z nás si však dokáže zorganizovat život tak, aby ho užíval stejně naplno. A tak s jeho svolením publikujeme na našich stránkách aspoň kousek zážitků z pozdního léta u protinožců. Jen tak pro zajímavost – celý cestovní deník Tom píše na nepříliš dobré klávesnici mobilu SE C702… Jestli vás zaujme, najdete kompletní text (průběžně doplňovaný) i s fotkami na webové adrese http://groups.google.com/group/KolemNaNZ?hl=cs. Podmínkou vstupu je povinná registrace a schválení jedním ze dvou správců. Kontakty na ně: donatova@sevt.cz, vhor@cuni.cz. Pokud si chcete jen prohlédnout fotky bez další registrace, jsou na webu http://kohout.hlodoun.net. Hezké počtení!
Monika
Rainbow Warriors 3. 2. 4. 2. 5. 2. Unexpected Party and Roast Mutton
1. 2.
Trek Hookerovým údolím k ledovcovému jezeru na konci ledovcového splazu a s výhledy na Cook. Nejprve okolo pomníčku dobyvatelům hor. Pak vyhlídka na jezero Muelerova ledovce a prvni visutý most. Přestává pršet a je to na odložení bundy. Po dalším kilometru je to i na odložení kalhot. Pokračuji podél mléčně zakalené ledovcové řeky k dalšímu visutému mostu. Tam se mraky z hor definitivně rozfoukají a kolem ledovců se udělá modro. Jen to rozfoukávání je dost důkladné. Zrovna když jdu přes most, zavane to z údolí tak silně, že se most prohne podle hyperbolické funkce i ve vodorovném směru. Nevím, co držet dřív - brýle, šátek, foťák, sebe nebo most? Nakonec projde všechno. Následuje už jen nádherná cesta horskými loukami s výhledy na Mount Cook k dalšímu jezeru, po kterém plavou kry bizarních tvarů. Při zpáteční cestě potkávám skupinu Čechů, co jsou tu s Adventurou. Prý jim za 3 týdny nepršelo, a to ani na západním pobřeží. Asi bych si je měl vzít s sebou. Dva dny jsem čekal na správné počasí, abych mohl dát výlet helikoptérou na Cook. Ta legrace i s přistáním na sněhovém poli ve výšce 2300 m trvala necelou hodinu a stála 380 babek, ale nelituji. Šlo o čas nabitý neskutečnými výhledy. Přesvědčil jsem se o tom, že i když je na východní straně jasno, západní pobřeží se může topit v mracích.
Večer v půl šesté už frčím slušným tempem na Twizel. V Twizelu velký nákup a cesta podél vody do Omarama. Zprvu je takové chladno, že uvažuji o hlubokém hrábnutí do brašen pro rukavice. U jezera Wairepo však vyleze slunce z mraků a rázem je vše jinak. Cesta vede po rovině, vesměs s větrem v zádech. Míjím odbočku k jezeru Ohau i chovnou stanici vzácných ptáků kaki, ve volné přírodě jich žije už jen pár desítek. Neodpustím si 12 km zajížďku na Clay Cliffs, i když je to boj s větrem. Průvodce píše, že jsou tu dobré podmínky na plachtění, a já nemohu pochybovat. Těch 12 km po šotolině trvá přes hodinu. Cliffs jsou opravdu bizarní - pískovcové či spíše jílové slepence vytvarované vodou do věží a stěn s povrchem obvyklým spíše v jeskyních.
Pokračuji přes Omarama (vesnice ovcí, co má berana i v názvu, i když původně maorsky je to „místo světla“). Dojíždím za červánků na krásné místo u jezera Benmore. Spím na měkké a rovné trávě za šumění vln jezera.
Přehup přes sedlo k jezeru Aviemore. Jedu na Oamaru. Silnice kolem jezer Aviemore a Waitaki se vlní a ve spojení s protivětrem to vede často k rychlosti kolem 10 km/h. Dramatické počasí dává vyniknout drsně opuštěnému rázu krajiny. Na jednom konci jezera slunečno, na druhém černé mraky a déšť. Většinou jedu na slunečné straně. Působí to tu už trochu podzimně - červenají se šípky i jeřabiny, zrají jablka, sluníčko hřeje, ale ve stínu je zima. Končím v kempu v Kurow.
Vyjíždím pozdě - nemohl jsem najít nůž a část ešusu. Ešus byl v kuchyňce kempu, kde jsem ho dvakrát marně hledal, a nůž jsem omylem hodil k toaletním potřebám. Pak ještě pozřít dva kopečky zmrzliny. Tedy v místním pojetí to znamená spíše dva kopce. Kopeček tu jsou tři pořádná hrábnutí do vaničky a navršení nestabilní hromady, která rozhodně to ale nemůže vydržet po dobu konzumace. Takže se k tomu dává rovnou i ubrousek. Pak ještě pořizuji fotografický důkaz, že i stohy slámy tu mohou vypadat jinak než u nás. Nejlepší je slámové prasátko.
Následuje celkem nezajímavá cesta za slunečného, ale ne horkého počasí. Hory se postupně zmenšují Jediné zpestření jsou historické maorské malby na skále u Duntroonu. Další vzrušení představuje až moře na obzoru. Do Oamaru prijíždím po páté. Je to jedno z mála novozélandských měst, co mají šmrnc. Parky, viktoriánské domy, železnice, přístav... A hlavní atrakci jsou tučňáci. Taky se za jejich pozorování ze specielně k tomu postavené tribuny platí.
6. 2.
Vyrážím po pěkné, nefrekventované cestě podél pobřeží na Moeraki, kde mám domluvený sraz se slovenským cyklistou Jožim Trabalkou. Ani to, že kus cesty je uzavřený, protože skončil v moři, mne nezastaví. Zdrží mne až dva mléčné koktejly. A pozorování kormoránů.
V Moeraki s s Jožim a jeho parťákem Mirkem skutečně potkáváme. Slavíme to přípitkem slivovice, skotské whisky a čínskými nudlemi. Mirek a Joži mají dohromady jedno kolo a jedno auto a střídají se v řízení a ježdění. Pak jede Mirek nabít baterky u nějakých hodných lidí. Místo něj se vrací gentleman připomínající Petera O'Toola a říká, že hledá nějaké další Čechy, protože jeden sedí o kus dál v domě, pije víno, jí dobré jídlo a vypráví... A že další podobní jsou vítáni. Zbytek večera strávíme ve společnosti tří nóbl rodin v pěkném domě kousek do Moeraki. Lituji, že jsem se najedl nudlí. Víno a skopové bylo výtečné. Skvělý večírek, jen není čas promluvit s Jozim, protože se věnujeme hostitelům a oni se věnují nám. Den končíme poněkud chaotickým návratem na parkoviště, kde mám postavený stan. Fotíme Jižní kříž. Pak přijde vítr, který mi málem odfoukne stan, ale naštěstí trvá jen chvíli.
Moeraki boulders
7. 2.
Když se okolo osmé probudím, jsou úderníci Joži a Mirek už na odjezdu. Já si jdu po pořádné snídani prohlédnout Moeraki boulders, proslulé podivné šutry. Asi jsem to měl ale udělat v opačném pořadí, přijíždějí davy turistů. Ještě, že všichni jdou podle šipky jen na jednu stranu. Při výjezdu z vesnice Moeraki jsem narazil na cestu slibně pojmenovanou Lighthouse Road. Na konci by mohl být pěkný maják... Tak po ní jedu do kopce a praskne mi drát (za dobu, co tu jsem už popáté, bohužel na blbé straně). Pak to začne být navíc šotolina, takže nechávám kolo u cesty a jdu dál pěšky. Říkám si – za touhle zatáčkou se už otevře výhled na moře a maják. No, těch zatáček bylo mnoho. Na poslední z asi pěti kilometrů mi nabídla odvoz sympatická paní, co brala na výlet dvě děti a maminku Švédku žijící v Kalifornii.
Stálo to za to. Pěkný maják a malá rezervace Katiki Point: žlutoocí tučňáci, tuleni, lvouni! Dokonce tam byla i pozorovací bouda s dalekohledy k volnému použití (jak dlouho by vydržely u nás?) - a to vše zdarma! Žádný byznys jako v Oamaru... Nádhera. Tučňáci nehnutě stojící na místech. Jen jeden v legračním gestu spráskl nad hlavou křídla, když kolem něj prohopkal králíček (je jich tu plno). Jako by říkal: „Bože, ti králíci!“ Nazpátek se celou cestu svezu s rodinkou až ke kolu. A pak už zbývá jen únavná cesta přes Palmerston do kempu ve Waikouaiti.
Organ of Stone Go South! 10. 2.
8. 2.
V kempu mne někdo varoval, že před Dunedinem je kopec. Stejné varování jsem pak během dne slyšel ještě od několika dalších lidí. A to se tu o kopcích obvykle nemluví, jsou dost běžné. Tak to tenhle asi bude stát za to. Stál.
Ale nejdříve po pobřeží přes hezké letovisko Karitane. Tady se přihodí zajímavá změna počasí. Najednou se zvedne horký vítr jako z fénu nebo z trouby. A zatáhne se nažloutlými mraky. V dalších dnech o tom lidé mluví jako o něčem nezvyklém - prý snad ozvěna požárů v Austrálii. Jedu přes Karitane, Seacliff a Port Chalmers. Pak nastává obávaný kopec, sedlo pod Mont Cargill. Na 7 km nastoupá přes 300 m. V podvečer si na vrcholu Cargill vychutnávám místní podivné stromy, kapradiny a skalní varhany se suťovým polem z nalámaných „píšťal“. Do Dunedinu dorážím už za tmy. Končím v kempu na pobřeží u pláže St. Kilda. Je hrozné horko i o půlnoci, ležím nahý na spacáku a větrám. Teprve pozdě v noci se ochladí. A k ránu mi naprší do otevřeného stanu, ani nevím kdy a jak.
9. 2.
Mrholí nebo prší celý den. Vyřizuji formulář ESTA (vstup do USA předběžně povolen) a získání 10 dolarů kreditu od Vodafonu (za registraci předplacenky na 3 dolary investované do internetu), opravuji prasklý drát, nakupuji funkční pumpičku, peru, zašívám kalhoty... Prostě odpočinkový, sanitární den.
V noci mě zastihlo několik přeháněk a zima. Ráno se budím do dne zamračeného, ale bez deště. Šlapu a tlačím kolo do kopce. Jednou z atrakcí Dunedinu je nejpříkřejší ulice na světě - 39 stupňů. I když leží na druhém konci města, tady to není o mnoho lepší. Co si vyjedu, to si také sjedu. Přijde horizont a silnice se bez jediné zatáčky v několika hupech vrátí k moři. Maximální rychlost na tomto úseku – 70,5 km/h! Na plně naloženém kole!
Bohužel, odbočka k Tunnel Beach, kam mířím, byla v horní čtvrtině... Takže si to znovu vyšlapu a vytlačím, abych si pro velký úspěch dal ještě jeden sjezd. Míjím pastviny s ovcemi, pak divoce rozervané útesy v příboji. A mezi skalami skrytou pláž, ke které se jde tunelem.
Cestou přes vesnici Ocean View dostávám jen jednu přeháňku. Na mne prší, ale pár kilometrů před sebou vidím modrou oblohu. Dojel jsem do ní. Končím v Taieri e Mouth v sympatickém malém kempu za 10 dolarů, kde je v ceně i teplá voda a pohodlná kuchyňka.
